První týden v Zimbabwe - hello sista!

To byl zase týden… vlastně dva… Slíbila jsem si, že budu pravidelněji past na blog  a tak jsem si řekla, že tedy zůstanu déle v tom Bulawayo, kde mi couchsurfer Zuga daroval jeho úžasný pokoj, zatímco on si odjel do Botswany. Klid, pohoda a články. Tak jsem si to totiž vše představovala. To by mě, ale Zuga nesměl představit svým kamarádům, kteří mi mé zdánlivě prázdná odpoledne vyplnili.

No a tak teď sedím v drncavém autobusu a sleduji jak zapadá slunce. No vida, tak přece jen to slunce v Africe mají. Zimbabwe jsem si naplánovala krásně na období deště, a zatím, jsem teda na déšť měla opravdu štěstí. No je to taky důvod, proč jsem se dneska nakonec rozhodla nestopovat. Stmívá se tu už před 19hod. a já si to ve dvě ještě promenádovala zmoklá v nádherném historickém Great Zimbabwe.

 

Bulawayo je celkem normální město, celkem se těm naším Africkým představám vymyká...

Ale pěkně po pořádku. Do Bulawaya jsem přijel už v pondělí, (20.únor) a jak už se pomalu stává tradicí, opět jsem namísto dvou dní zůstala u svého hosta týden. Město je to krásné, zelené a hlavně prostorné. Velikost jejich ulic a cest mě nepřestává překvapovat. No jo, prý se svého času zde muselo otočit spřežení volů. Přes den jsem se procházela po městě, hledala pohledy, pochutnávala si na místní sadze s fazolemi a špenátem (kdo by se nechtěl najíst do syta za dolar, že?) no a večer byl ve znamení piva, přátel a domácích mazlíčků. To, že jsem z Čech se rychle rozneslo, a i když o nás nikdo nikde nic neví, vysvětlila jsem aspoň, že pivo je kultura, kterou máme určitě stejnou.

S víkendem přišly i velké plány. Skupinka mladých Zimbabwanů se naložila do dvou aut a jelo se do Matopos národního parku. Dvě auta – jedna dívčí a jedna mužská jízda. Dokonce jsem prošla za místní vstup, všichni účastníci totiž byli bílí Zimbabwané a já tedy splynula s davem. Oni, jejich rodiče a většinou i rodiče rodičů se zde narodili, téměř nikdo z nich ještě neopustil kontinent a několik ani Zimbabwe.

Stačila půl hodinka v parku a já věděla, že o zábavu bude postaráno. Nejdříve k nám na auto naskočil u brány Viktor. Viktor je postarší cestovatel z Ruska, který neuměl moc anglicky a chudák sám doplatil na své evropské stereotypy. S očekáváním, že skupinka bílých mladých jede do Národního Parku jako turisti prošmejdit vše křížem krážem, naskočil dozadu na auto a čekal. My ale jeli za piknikem, plaváním a za účelem užít si sobotu se sluníčkem a pivem v ruce.

„Máte 4x4? Terénní cestou je to totiž nejlepší!‘‘ Ozývalo se z druhého auta. Nepotřebovaly jsme ani 10 min a naše zadní kolo bylo nebezpečně nízko zabořené do písku a potopené v protékající říčce. Naši zachránci z druhého auta nám utíkali na pomoc. „Je to auto od máminého přítele, vypadalo jako 4x4, ale není  no, “ říká Carney, která se zrovna vrátila do rodného Zimbabwe po pěti letech studia v Kapském Městě.

''To kolo je nějak podezřele nízko!''

Viktor, který poté co zjistil, že já jsem jediná cizinka s hrůzou v očích sledoval, jak se skupinka již lehce podnapilých mladých nadšenců snaží stočit v dešti PVC plachtu do provazu a ten poté přivázat ke každému autu. Zim chlapci ale vyrostli v divočině a ví jak na to. Netrvalo ani půl hodiny a už jsme jeli zase v plné síle hledat jezero. Čas od času se auta zastavila, prohodilo se pár slov či vypilo pivo. Já se občas snažila být milá a svým ruským „všo charašo?“ jsem zkontrolovala, že Viktor je stále naživu.

Neměli jsme provaz, a tak se použila smotaná plachta. Vše fungovalo nakonec tak nějak akorát.

Když jsme konečně dorazili k místu, kde to vše mělo být tak nic tam nebylo. Nebo alespoň ten slíbený ráj se ztratil. Odvážní a bez plánů jsme se nakonec rozhodli prozkoumat oblast sami a zahradu zaslíbenou najít. Poté, co Viktor pochopil, že tentokrát to není jen procházka kolem auta, ale delší výprava (chladící boxy plné všeho potřebného byly nachystány) vydal se i onen sám Rus za námi. Musím uznat, že jsem měla celkem srandu z toho, jak i mí noví kamarádi filozofovali co tady ten postarší nemluvný Rus, co nepije, nekouří a nemluví dělá. Mafie byla jasná volba. Stereotypy jsou zkrátka všude.

Holky přece auto tahat z průšvihu nebudou, na to tu máme auto plné chlapů. Aneb nebořme všechny stereotypy?

Po třech kilometrech v křoví a mezi balvany jsme konečně našli co jsme hledali – a určitě to stálo za to. Po pár hodinkách odpočinku a relaxu jsme si to zamířili zpět k autům, zapomněli jsme tam totiž veškeré jídlo. Hudba z aut přilákala skupinku dětí co v parku žijí a začala taneční bitva. Byl to těžký souboj, ale mezi námi se našli jen dva odvážní, kteří si to s dětmi rozdali a ani jeden nevyhrál. Děti to zkrátka mají nejen v krvi ale i v bocích a nohách. Sranda ale teprve začala, když nám rádio vybilo baterii v autě. Naštěstí i to se podařilo nakonec dát do pořádku a při západu slunce jsme už byli na cestě z parku… Jak jsme si to tak váleli polní cestou s hlasitou hudbou, zatroubilo na nás auto v proti směru. Zastavili jsme (a taktéž auto v protisměru) a z auta se vynořili dva dvou metroví kluci, kteří začali tančit dříve než z auta vystoupili. Hráli jsme totiž jejich song. Se spoustou místního kukuřičného alkoholického nápoje (oni tomu říkají pivo, ale já bych tomu raději spíše říkala nápoj k tanci) jsme se vytančili, zasmáli a rozloučili.

Po dlouhém a úžasném dni následoval (další) den odopočinku, grilovačky a pohody. Přesto, že se  o mě všichni starali jako o sestru, v pondělí padlo rozhodnutí se zase posunout o dům dál. Když ale ráno pršelo jako z konve, rozhodla jsem se, že tedy kašlu na hrdinství a pojedu busem. Dovezl mě kam jsem chtěla a po 4 hodinách a 8USD jsem se ocitla v Masvingu.

Koukám, že článek už je ale dosti dlouhý. Takže o Great Zimbabwe zase příště!