Příběh malé země se silným příběhem – Rwanda

Po návštěvě třech největších zemí Východní Afriky jsem se dostala až na konec této mé africké domoviny, a to do malé zemičky, které se neřekne jinak než země tisíce kopců. Při překročení hranic (ty jsem opravdu, doslova překročila) jsem se najednou ocitla v jiném světě. Nejdříve jsem si zase musela začít zvykat na jízdu na pravé straně, až zde totiž britští kolonialisté nezakročili. Překvapilo mě ale mnohem více věcí. I přesto, že jsem už v Rwandě před pár lety byla, od mé poslední návštěvy jsem se zase něčem přiučila, v mnoha věcech jsem se změnila já nebo alespoň můj pohled na svět kolem a také jsem si začala všímat jiných věcí. No zkrátka, tentokrát jsem Rwandu vnímala jinak.

Číst dál: Příběh malé země se silným příběhem – Rwanda

Panomo Panomo - Dnes a ne zítra

Malawi je zatím nejmenší země, kterou jsem na své expedici navštívila. Je to také země, kde jsem zatím strávila cestováním nejvíce času. Když jsem se bez plánu, po přechodu hranic podívala na mapu, řekla jsem si, že by mi na Malawi dva týdny měly stačit. O tři týdny později jsem se vrátila do hlavního města z jihu a teprve se začala chystat na objevování severu.

Tato malá perla jižní Afriky je podle statistik taky nejchudší na kontinentě. Malawi má také jednu z nejvyšších porodností (v průměru připadá necelých 5 dětí na ženu) a také jedny z nejmilejších lidí.

V posledním článku o tom, jak chudé jsou chudé země, jsem se snažila vysvětlit, že statistiky je třeba brát s nadhledem. I když se vědci snaží odhadnout co nejpřesnější čísla, mnoho věcí jako například počet obyvatel, ekonomika nebo úmrtnost se špatně odhaduje – čísla můžou být přemrštěné, podceněné nebo zastaralé. Mnoho z těchto věcí se totiž rychle mění. Navíc vesnice také často nemají kapacitu, aby přesně zjistili např. příčinu smrti; definice (např. ohledně dětské úmrtnosti) se také liší (a to i v rámci EU). Proto je vždy těžké nějak vysvětlit a ukázat objektivní obrázek o dané zemi. Já se občas o nějaké statistiky opřu ale hlavně se spíše snažím ukázat pohled na Afriku z mé subjektivní zkušenosti. Afriku totiž každý zažije jinak. Jestli jste chudý vesničan, který nikdy nechodil do školy a má spoustu dětí, tak Malawi budete určitě vnímat jinak. Pokud jste ale turista, který zde jede zemi jen navštívit, váš přístup ke kvalitní zdravotní péči, dobrému jídlu i levnému a kvalitnímu ubytování je naprosto jiný.

Číst dál: Panomo Panomo - Dnes a ne zítra

Jak chudá je Afrika? část 2: Nejchudší stát Afriky nebo...

si tak sedím v hostelu, kde zrovna nefunguje Wi-Fi a přemýšlím, co si dám na oběd. Ten Hummus mě na tom menu opravdu láká ale ty těstoviny se sýrem taky vypadají dobře… No, než se rozhodnu nad jídlem, řekla jsem si, že alespoň zkusím pohnout se svým blogem a sepsat pár řádků a postřehů z Malawi.

Podle naších západních tabulek a měřítek je Malawi jedna z nejchudších zemí na světě a je to ta nejchudší země v Africe…. Ano, nejchudší země světa není v Africe!

Více než polovina populace v Malawi žije pod hranicí chudoby a okolo 80% žije ve vesnicích na venkově (přesná čísla se špatně udávají, neboť čísla se rychle mění, mnoho lidí se stěhuje do měst, urbanizace potom pomáhá jakému si ‚trickle-down‘ efektu a to tak, že členové rodiny, žijící ve městech buď časem přesunou svou rodinu do města, nebo jim minimálně posílají peníze na vesnici).

Přesto jsem dnes ráno bez problému zvládla odeslat pár dopisů a pohledů, zajít si do supermarketu, připojit se k internetu, včera mi zubař vyčistil zubní kanálek a dneska jsem tak mohla zajít na Nepálské kari s česnekovým naan chlebem a. Oběd, který bych i v Česku dlouho hledala.

Číst dál: Jak chudá je Afrika? část 2: Nejchudší stát Afriky nebo...

Jak chudí jsou Afričani? Část I.: Život na vesnici

Nedávno se mě někdo zeptal (a upřímně, s podobnými otázkami se setkávám často, proto jsem začala tuto expedici), jak, že to vlastně je s tou chudobou v Africe. Proč prý lidé mají tak moc dětí a proč nepracují? (..)

No, a tak jsem se rozhodla napsat sérii článků (časem), které se pokusí tu podobu chudoby v Africe přiblížit. Rozhodně se nesnažím říct, že takhle to je a tečka. Popisuji věci tak jak jsem se zažila, studovala, viděla, a tak jak říkají statistiky, každopádně každý může mít úplně jinou zkušenost a také záleží co a jak porovnáváte. Jak se snažím vždy vysvětlit, Afrika je kontinent, ne stát a stejně tak jako na Evropském kontinentě existují veliké rozdíly (třeba porovnejte nějakou malou Rumunskou vesnici s Frankfurtem) stejně tak rozdíly existují i mezi státy a uvnitř států v Africe.

První část se bude zabývat životem na vesnici. Většina lidí v těchto zemích stále žije ve vesnicích, akorát některé jsou již mnohem lépe propojené s městy a mají mnohem lepší standard. Já se tedy budu bavit převážně o těch nejchudších vesnicích a oblastech, které stále najdete rozprostřené po celém kontinentu. Většina charit a neziskovek pracuje právě ve vesnicích.

Číst dál: Jak chudí jsou Afričani? Část I.: Život na vesnici

Život Na vesničce v Zambii

I když jsem plánovala, že z té Zambie odjedu dříve, nakonec jsem neodolala pozvánce do jedné malé vesničky u hranic s Malawi no a tak se má návštěva, přeci jen protáhla. Pozvánku jsem dostala jak jinak než přes couchsurfng, a překvapivě nebyla od místního Zambijce, ale od amerického dobrovolníka Williama. On tady strávil poslední dva roky, kdy pomáhal farmářům s lepšími technikami farmaření, pomáhal jim sázet stromy, učil je jak začít business s prasaty a tak dále. Za ty dva roky si na něj místní zvykli. On sám se naučil místní jazyk Nyanga a tak i když hodně místních anglicky umí, konverzace s ním byli většinou v Nyanga jazyku. Stereotypy bořím i pro sebe každým dnem, bylo to snad poprvé, co mě američan překvapil tím, že se naučil jiný jazyk (!) a to dokonce jazyk, o kterém většina lidí na světě ani neví.

Ne všude děti mytí nádobí nesnáší. Na vesnici nám vždy rády pomáhaly.

Číst dál: Život Na vesničce v Zambii

Západní Zambie – Člověk v Tísni, králové a zatopené pláně

Ve čtvrtek ráno, mě už má skupina Zambijských bratrů odvezla na místo, odkud mě zase mí noví kamarádi vyzvedli. Naše mezinárodní skupinka se tentokrát skládala z jednoho Holanďana, dvou Italek a mě. Dva dobrovolníci, jeden pracující a jedna cestovatelka. Do asi 600 km vzdáleného Mongu jsme vyjeli brzo ráno. Cestou jsme projeli i Kafue národním parkem, kde jsme sice neviděli žádné slony, ale z cesty jsme spatřili asi stovky antilop různého druhu.

Dlouhé úseky cest byly špičkové kvality, ale uprostřed dlouhý úsek měl nemožné množství dlouhých a hlubokých děr. Jelikož se v této části země nachází hodně písčité půdy, cesta pod naloženými kamiony praská a do oprav se zde nikdo nehrne. Do Mongu jsme přijeli večer unaveni, a tak jsme kromě krátké procházky za západu slunce a rychlém pivu v nedalekém stánku s místníma nezvládli už nic zajímavého. Oslavy MDŽ ale byly i v našem hotelu velmi živé, a tak jsme si alespoň pokecali s vyzdobenýma slečnami, dívkami, maminkami ale také babičkami z celého okolí.

Číst dál: Západní Zambie – Člověk v Tísni, králové a zatopené pláně

Zambie – Země, kde se nic neděje?

 Zambie je nádherná. Před asi dvěma lety jsem tu strávila kolem dvou týdnů, ale kdykoliv potkám nějakého cestovatele, tak vám neřeknou nic jiného, než že v Zambii vlastně nic není. Já s tím teda nesouhlasím. Nemají sice Eiffelovku ani Grand Kaňon ale mají třeba Viktoriiny vodopády. Jedny z největších na světě. A dokonce prvně zmapované nikým jiným, než naším vlastním Emilem Holubem! Každopádně, minule jsem jela od Měděného pásu (Copper Belt) k Viktorkám (od severu na Jihozápad) no a tentokrát jsem se rozhodla udělat kolečko do Jihovýchodu na západ a pak zpět k úplnému východu. Zkrátka, po této návštěvě můžu říct, že jsem prošla 4 různými hranicemi a navštívila všechny strany.

Stopování z Harare by nemohlo jít lépe. Od svého hosta couchsurfera Christiana jsem se ráno vydala pěšky pár kilometrů směr výpadovka. Lidé ale jsou tak milí, že mi, divně ověšené bělošce procházející se mimo město zastavili a nabídli odvoz. Byla to jedna moc milá paní, která pracuje jako sociální pracovnice, a zrovna se vracela ze školy, kde vyhodila své děti. Ta mě, poté co jsem ji vysvětlila, že stopuju až do Zambie, odvezla 15 km za město, kde se mě ujala skupinka policistů. Ti ze mě byli tak na větvi, že mi nejen stopli další auto, ale do dnes mě na whatsapu kontrolují, že jsem stále v pořádku a kde jsem. Občas mám pocit, že se sázejí jak rychle dostopuju do Evropy.

Číst dál: Zambie – Země, kde se nic neděje?

Uteklo to jako voda, sbohem Zimbabwe!

Další týden za mnou, a nová země předemnou. Po dvou týdnech je na čase opět zvednout kotvy a namířit si to stopem přes hranice. Tentokrát do Zambie.

Zimbabwe bylo úžasné když jsem tu byla před pár lety poprvé a ještě úžasnější bylo teď. S odchodem Mugabeho,příchodem nové dočasné měny se blýská na lepší zítřky. Každý s kým jsem se bavila zmínil v nějaké souvislosti politiku, naději nebo alespoň jen oddych z odchodu jejich vůdce. Přesto, že ho všichni stale ctí – vybojoval přeci jen nezávislost od Britů, všichni se shodují, že už dávno přetáhl.

Číst dál: Uteklo to jako voda, sbohem Zimbabwe!

Velké Zimbabwe - ruiny přepisující historii

Když jsem dorazila v pondělí na oběd do Masvinga, najít cestu k runám Velkého Zimbabwe už bylo jednoduché. Nejdříve řidič mého prvního autobusu mě nenechal vystoupit, dokud mě neodveze na místo, odkud jezdí všechny combi (místní dodváky - autobusy) mým směrem, a poté mě řidič onoho combi dovezl až před brány hotelu Great Zimbabwe (vstup) a ušetřil mi tak 2km chůzi s krosnou na zádech v dešti. 

 

Číst dál: Velké Zimbabwe - ruiny přepisující historii

První týden v Zimbabwe - hello sista!

To byl zase týden… vlastně dva… Slíbila jsem si, že budu pravidelněji past na blog  a tak jsem si řekla, že tedy zůstanu déle v tom Bulawayo, kde mi couchsurfer Zuga daroval jeho úžasný pokoj, zatímco on si odjel do Botswany. Klid, pohoda a články. Tak jsem si to totiž vše představovala. To by mě, ale Zuga nesměl představit svým kamarádům, kteří mi mé zdánlivě prázdná odpoledne vyplnili.

No a tak teď sedím v drncavém autobusu a sleduji jak zapadá slunce. No vida, tak přece jen to slunce v Africe mají. Zimbabwe jsem si naplánovala krásně na období deště, a zatím, jsem teda na déšť měla opravdu štěstí. No je to taky důvod, proč jsem se dneska nakonec rozhodla nestopovat. Stmívá se tu už před 19hod. a já si to ve dvě ještě promenádovala zmoklá v nádherném historickém Great Zimbabwe.

 

Bulawayo je celkem normální město, celkem se těm naším Africkým představám vymyká...

Číst dál: První týden v Zimbabwe - hello sista!

Bílá holka s palcem nahoře v Africe: Výhoda či nevýhoda?

Dlouho jsem přemýšlela, jestli mám tento článek napsat, a v jakém duchu. Čím dál tím víc, ale dostávám zprávy přející hodně zdaru a štěstí, a přijde mi, že teď vice, než kdy jindy jdou tyto zprávy opravdu od srdce, kdy se lidé bojí, že to přeci jen musí být opravdu nebezpečné pro sólo-cestovatelku. Já se tedy rozhodla vám říci pravdu o tom ženském sólo cestování.

Abych byla upřímná, musím přiznat, že býti sólo-ženskou cestovatelkou z Evropy není zrovna nevýhoda, spíše to nabízí mnohem vice výhod. Raději než výhody, ale použiju slovo privilegium. Nemluvím totiž ani tak o výhodách EU pasu, levnému přístupu k vzdělání či zdravotnictví nebo jakékoliv jiné peněžní důvody. Dobré vzdělání, víza či pojištění můžete získat ať jste kde jste (I když pro některé státy je to těžší). Bavím se o věcech, které nás charakterizují a zjednodušují cestování, a které jsme dostali, aniž bychom se o ně zasloužili – tedy například barva kůže a pohlaví. Píšu o tom, že já jakožto bílá žena mám výhody při cestování, pro které jsem nemusela nic udělat a lidé s jinou barvou kůže či pohlavím zase nevýhody, za které nemůžou.

Neustále se snažím přemlouvat kamarády z celého světa, aby se ke mně přidali anebo alespoň cestovali sami. Upřímně si myslím, že nová kultura, jiný životní styl, a hlavně cestování v novém prostředí, kde se člověk nemůže spolehnout na svou rutinu a musí se trochu posunout svou komfortní zónu je škola nejen o světě ale hlavně o sobě samém. Přesto, že věřím, že přístup, jaký mám k cestování rozhoduje o tom, jaké zkušenosti a zážitky si odvezu (můžu být spontánní, říci na všechno ano a věřit lidem, nebo si naplánovat pečlivě každý den, držet se plánu a tím pádem nikdy nezažít kulturu takovou jaká se mi ukáže), uvědomuju si, že mnoho z mých zážitků jsem zažila ne proto, že bych se o ně zasloužila, ale z důvodů mimo mou kontrolu.

Naše pohlaví a barva kůže je to hlavní, čeho si lidé všimnou, když vás poprvé spatří a když se pokusíte navázat první kontakt. Obě charakteristiky sebou nesou jisté stereotypy a asociace o vás jako osobě. Zatímco na mě tyto asociace celkem sedí nebo alespoň hranou do karet, jiní musí nejdříve dokázat opak.

Tento článek je velmi subjektivní, je založený na mé zkušenosti a na rozhovorech s řidiči. Nikdy jsem ale nebyla (a ani nebudu) černý stopař cestující po světě, a tak zkrátka píšu jen to co si myslím, a jak to vidím.

Jsem Žena

Ve všech kulturách, ženy jsou často označovány jako to ‚slabší‘ pohlaví. O ženy se má starat, ženám se má pomáhat a mají se ochraňovat. Na druhou stranu, muži jsou silní, stateční a umí se o sebe postarat. Často mi lidé pomáhají, protože řidiči (ať už ženy, muži nebo celé rodiny) mají pocit, že se o mě musí postarat a ochránit před zloduchy. Zatímco muži to rozhodně nemají stejné, vždyť přece: ‚Chlap se o sebe přece umí postarat‘. Když oznámím, že chci v okolí někde kempovat, v případě, že nenajdu ubytování nebo nedojedu kam chci, najednou má každý 3 bratrance a tety v každé vesnici po cestě, zatímco mužům v takové situaci řidiči pomůžou najít vhodné místo na oheň. Téměř vždy mě lidé odvezou o pár kilometrů dále, abych měla lepší a bezpečnější flek na stopa, dostanu svačinu ať nemám hlad nebo mi lidé neustále se snaží pomoci s batohem. Já už ten batoh na zádech nějakou dobu nosím, tak nevím, proč bych potřebovala pomoct. Stejně tak když se zeptám někde na cestu, lidé často dojdou se mnou až k dané lokalitě, místo aby mi pouze ukázali směr či popsali cestu. Jasně, můžete si myslet, že vše je to kvůli bezpečnosti a že, přeci jen jsem to ‚slabší pohlaví‘, ale stejně tak jako já neočekávám, že každý chlap znásilňuje tak očekávám, že ne každý chlap si bude myslet, že neunesu ani svůj vlastní batoh, nebo že si neumím postavit stan. (ano, měla jsem i takové chytráky, kteří mi chtěli se stanem pomoci – a to oni ani stan nikdy nestavěli).

Když cestuji s kamarádem, vidím v tom obrovský rozdíl. Lidé jsou stále hodní a milí (to jsou vždy a všude), ale najednou mám vedle sebe někoho, kdo má za mě v jejich očích zodpovědnost, a tak se již nemluví tolik o bezpečnosti (popř. tato diskuze se přesouvá na muže a já pak sedím a jen poslouchám).

Když na stejném místě stojí více stopařů, jako žena často chytnu stopa první, když cestuji v páru tak mají ‚přednost‘ dvě holky. Je vtipné (možná spíše smutné), jak i v 21století jsme stále ovlivnění dogmaty a manipulací naší konzervativní kultury minulého století. Můžete si myslet, že bych vlastně měla být spokojená – vždyť mi to akorát hraje do karet, ale když vás postarší muž, který nikdy nevycestoval z vlastního regionu, a který nejspíš ani neumí postavit stan poučuje o tom, jak se o sebe postarat (procestovala a prostopovala jsem již kolem 60 států) začne to být celkem otravné.

 

Aby Bílá Bílou byla

Je to smutné, ale bílá kůže je jen málokdy v zemích Asie či Afriky spojená s nebezpečím. Proto, když u cesty stojím já, řidiči nepřemýšlejí nad tím, jestli jsem nebezpečná nebo ne, ale jejich rozhodnutí zastavit je ovlivněno jinými věcmi. Zatímco, pokud jste černá stopařka například v Jihoafrické Republice, faktor strachu a nedůvěry, který je hluboce zakořeněný v této společnosti, která je známá dlouhou nadvládou bílých je v popředí každého rozhodnutí. Já na cestě čekám mnohem kratší dobu než místní nebo cestovatelé jiné barvy pleti. Často se mi stalo, že jsem byla první stopař, kterému kdy řidiči zastavili – a většina těchto řidičů byla bílých Afričanů.

Na ulicích jsem vždy středem pozornosti (hlavně v místech, kde je málo bílých turistů). Ať už je to proto, že lidé doufají, že si něco od nich koupím nebo proto, že chtějí mít bílou kamarádku na Facebooku (mít bílé kamarády je totiž velmi cool – velmi smutný pozůstatek naši západní kultury). Zkrátka běloch představuje něco nového, exotického či business. Je to něco jako kdybyste u nás viděli se procházet Eskymáka po ulici – taky předpokládám, že byste se raději dali do řeči s ním než nějakým krajanem, který přijel do města za prací. Už ani nepočítám, kolikrát jsem byla pozvaná na oběd na ulici (naposledy paní Nina mi dala její domácí jídlo z Malawi), u někoho v kanceláři (třeba včera, když jsem se tak tak stihla schovat před deštěm) nebo rovnou u někoho doma na rodinné večeři. Světlé vlasy a kůže je zkrátka něco nového a nejlepší způsob pro místní, jak se dozvědět něco o tom světě na druhé straně. Takový černoch z Ameriky může nabídnout úplně stejné zkušenosti (ne-li lepší), ale na ulici si ho tak moc lidí nevšimne, a proto ani tolik pozvání nepřijde jeho směrem.

Jedna z nevýhod je, že ve většině zemí Afriky, nemůžu projít po ulici, aniž by si mě někdo všimnul. Ale i na to existují triky a zatím mi to na nervy (ani po 6 letech cestování) neleze.

 

Cestovatel

K cestovatelům se místní chovají jinak, to je tak asi všude. U stopování to znamená, že oproti místním stopařům máte většinou krosnu, nějakou cedulku, vtipnější oblečení, sluneční brýle a stopujete vtipně s palcem nahoru. V porovnání s místními je to pro mě je to jednodušší stopovat po Africe a neplatit, a to i přesto, že teoreticky mám lepší možnost si vydělat peníze než mnoho místních (to nutně neznamená, že mám více peněz). Pokud například člověk ze Zimbabwe vystrčí palec u cesty, vždy bude dotázán, kolik přispěje na benzín (v Africe a Asii není stopování nic neobvyklého, stopují tu místní každý den, neboť auta jsou spolehlivějším a rychlejším dopravním prostředkem, vždy se za to ale platí). Když já vysvětlím, že se snažím neplatit, lidé se zasmějí a většina z nich mě stále vezme. To proto, že oproti místním jsem zajímavější, chtějí vědět, jak je to možné, že cestuju bez peněz, co tu dělám a odkud jsem. Zkrátka moje krosna je mým znamením, že cestuji daleko a dělá ze mě takového exota. 

Krosna pomůže všem cestovatelům, všech barev a pohlaví. První, co řidič uvidí u stopaře – a jediné věci které rozhodnou o tom, jestli auto zastaví nebo ne, jsou ty, které jdou vidět z auta bez jakékoliv předešlé komunikace: barva, pohlaví, krosna. Takže, podle mě, jediným způsobem, jak předejít všem těm stereotypům, je na sebe u cesty upozornit.

Nesnažím se tímto říci, že všichni řidiči se řídí těmito stereotypy, a že nemůžete zažít úžasné věci, pokud nejste bílá holka s krosnou. Stále existují tisíce řidičů, kteří nevidí barvy, pohlaví nebo jakékoliv jiné charakteristiky, na základě kterých, by vás okamžitě stereotypovali. Básník se tím pouze snažil vysvětlit, proč to není až tak nebezpečné to cestování pro samotné holky a také, že jsem si vědoma všech výhod, které při cestování mám a za které jsem si nikterak nezasloužila. A určitě by nebylo na škodu, kdyby si i více lidí uvědomili, jaké výhody jim jejich postavení či podobné charakteristiky přináší, aniž by se o ně zasloužili.

Nicméně, potřebujeme více různorodých cestovatelů, a hlavně i sólo cestovatelek, abychom těm stereotypům daly, co proto.

 

První dva týdny na cestě, aneb neplánuj, neplánuj, neplánuj.

Potom co mi došly veškeré výmluvy jsem se v pondělí ráno 5. února 2018 svezla k jedné benzince na okraji Kapského Města a s palcem nahoru oficiálně zahájila svou cestu po zemi přes tento nádherný kontinent. Teď, po dvou týdnech stopování a cestování musím říct, že ten první stop byl nejtěžší. Čekala jsem na něj neuvěřitelných 40 min 😊 a musím přiznat, že se mi začaly hlavou honit různé myšlenky na to, co že to vlastně dělám. Naštěstí to všechno šlo až příliš jako po másle a plánovaně (a to já žádné plány nedělám!) no, a tak jsem se o 8 hodin (a asi 450 km) později procházela po nádherné pláži ve městečku, které se nazývá Wilderness. Byla jsem totiž přemluvena, že tam na odpoledne (a tedy i na noc) musím zůstat, prý je to totiž jedno z nejkrásnějších míst Jihoafrické Republiky. Na takové neplánované zastávky už jsem si zvykla. Cestou jsem jich totiž měla ještě hodně.

Číst dál: První dva týdny na cestě, aneb neplánuj, neplánuj, neplánuj.